Kdy vznikl FOD a jaký je jeho smysl?

Fond ohrožených dětí vznikl 2. dubna 1990 jako nestátní a nezisková organizace na pomoc ohroženým dětem a rodinám. Na jeho vzniku se podílela PhDr. Formáčková, tehdejší šéfredaktorka časopisu Vlasta a JUDr. Vodičková, která byla na ustavující schůzi Členského shromáždění, v červnu 1990, zvolena také předsedkyní.

Hlavní náplní činnosti pracovníků FOD, který se mezitím rozrostl až na počet okolo 450 lidí, je vyhledávání rodin pro obtížně a náročně umístitelné děti, podpora náhradních rodin, sociální, právní a psychologické poradenství a také snaha o zlepšení legislativy a hlavně praxe na úseku (sociálně – právní) ochrany dětí.

V současné době má FOD celkem 25 poboček (a chystají se další) zaměřené hlavně na terénní práci, 4 azylové domy a 18 zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, tedy „Klokánků“.

Pracoviště s názvem Centrum náhradní rodinné péče vzniklo v Ostravě v roce 2003, provoz jsme zahájili 1. 2. 2004 – byl to takový malý – nebo spíše velký dárek k mým narozeninám. Zaměřujeme se na specifickou práci pro stávající i budoucí náhradní rodiny, neboť jsme si vědomi, že náhradní rodičovství je specifický psychologický problém, který si zaslouží větší a důkladnější pozornosti, než mu byla věnovaná doposud.

 

Proč FOD upřednostňuje výchovu dětí v Klokánku před Dětským domovem?

FOD upřednostňuje, resp. za stěžejní považuje výchovu v rodinném „deinstitucionalizovaném“ prostředí. Ústavy, tedy i Dětské domovy, jsou zařízením, jejichž institucionální princip nelze změnit ani miliónovými přestavbami na tzv. „rodinné“ dětské domovy – byť snaha o připodobnění ústavu rodině je chvályhodná. V tomto smyslu je pak systém Klokánků o velký kus dál v uplatnění prvků a principů rodinné výchovy pro děti, které z nejrůznějších důvodů nemohou vyrůstat se svými rodiči. Děti bydlí ve skutečných bytech – nejenom v rodinných buňkách – a stará se o ně celý týden jedna teta. Po týdnu se pak vystřídá s druhou „tetou“. To je také jediný hmatatelný rozdíl v provozu oproti provozu v běžné fungující, v tomto případě neúplné, rodině. Tety vaří, perou, uklízejí, chodí s dětmi k lékaři i na třídní schůzky. V každém bytě je 4 – 6 dětí různého věkového složení, sourozenci jsou zásadně spolu. Mohla bych pokračovat ve výčtu prvků rodinné péče, kterých je podstatně více, než prvků (nutně) institucionálních.

A to naplňuje hlavní cíl a úkol – deinstitucionalizovat péči o děti, zbavit ji – či alespoň minimalizovat ústavní odosobněnost. Klokánek poskytuje dětem zásadní model fungování rodiny, co se týká činností, včetně péče o děti. Neposkytuje – ani to nelze – realizaci rodinných vztahů. Přesto tento systém přispívá k navození daleko individualizovanějších vztahů než je to možné v ústavním zařízení.

Měli byste vidět a slyšet „tety“ když povídají o své práci – tedy o dětech. Jejich emoční zaangažovanost je tak zjevná - ale také tak jiná – než zaangažovanost i těch nejzapálenějších vychovatelů v ústavu.

Není to v tom, že by tety a vychovatelé byli jedni „lepší“ a druzí „horší“, ale nastavený systém nutně spoluvytváří emoční zaangažovanost. V Klokánku se nemůže stát, aby teta nevěděla, jak se dotyčné miminko jmenuje, či zda je to holčička nebo chlapeček. Což se v ústavu stát může – z vlastní zkušenosti vím, že v nejmenovaném Kojeneckém ústavu se to stávalo.

 

Jaké mýty a omyly současného systému ústavní péče o děti dosud převládají?

Za hlavní a hodně rozšířený mýtus v naší společnosti považuji mlhavé přesvědčení velké části naší veřejnosti (včetně politiků), že být v ústavu je v podstatě normální. A že se asi nedá nic jiného dělat. A že to možná taky nebude pro děti tak těžké, když tam mají tolik dárků od sponzorů, každou chvíli se pro Dětské domovy pořádá skvělý benefiční koncert a chodí je navštěvovat krásné modelky. Takže jim vlastně nic moc nechybí. A naše legislativa umožňuje, aby dítě strávilo svůj život v domově od 0 do 18 let. Ani ostudný počet dětí v našich ústavních zařízeních není chápán jako ostudný pro společnost. Naši politikové a část veřejnosti s nimi se domnívají, že zodpovědnost za to nesou ti „nezodpovědní“ rodiče.

Myslím, že je to jinak. Jedno africké přísloví říká, že zodpovědnost za narození dítěte nesou rodiče, za jeho výchovu pak celá vesnice. Naše „státní vesnice“, prostřednictvím sociální péče ho pak často chápe tak, že děti, jejichž rodiče v péči o ně nesplňují představy společnosti, umístí do ústavního zařízení. Tím se o ně naše „státní vesnice“ postará.

I dnes se můžete potkat s termínem „státní děti“ o kterých rozhodují „státní úředníci“. Ti je pak taky mohou „rozdávat“. Ale také ne všechny. Některé děti dostávají nálepku jako „nevhodné do rodiny“. Někdy mi to úředníci vyvracejí s tím, že se jedná o právní stav dětí, právní hledisko. Ale termín samotný – a mé zkušenosti k tomu – poukazuje na „nevhodnost“ ze zdravotních či psychologických důvodů.

Ano, jsou děti pro které se rodina nenajde (možná i proto, že se málo hledá), ale nikdo snad nemůže myslet vážně, že je nějaké dítě „nevhodné do rodiny“. Ale realita je jiná a četla jsem mnoho psychologických a lékařských zpráv s tímto závěrem.

 

Funguje FOD do jisté míry jako kontrolní orgán práce sociálního odboru? Stačí, aby o osudu dítěte rozhodoval úředník „pouze“ s maturitou? Neměl by absolvovat speciální testy?

FOD rozhodně není ustanoven jako „kontrolní orgán“. Přesto asi máte pravdu, že mnohdy tak může a dokonce má fungovat. Kontrola práce je vždy prospěšná a má být vzájemná – např. i vzájemnou či veřejnou informovaností.

Co se týče vzdělávání úředníků. – Myslím, že problém není ve výši dosaženého vzdělání a „testy“ taky nejsou všemocné. Problém vidím v nastavení a uplatnění principů – např. že být v ústavu není normální, že děti patří do rodiny a že celý proces péče o děti by měl být veden snahou po deinstitucionalizaci. Tato filosofie se ovšem těžko uplatňuje u lidí, kteří ještě donedávna dostávali finanční odměnu za umístění dítěte do ústavu – tak byl nastaven systém pobídek na některých úřadech pro sociální pracovnice.

Naše legislativa je stejně nedokonalá jako ledaskde jinde. Schází ovšem podstatný zákon. Ten, který by časově omezoval pobyt dítěte v ústavním zařízení. Kromě faktického dopadu na konkrétní děti by i všem vyslal jasný signál, že být v ústavu není normální a že s tím společnost musí něco dělat.

Daleko více než testy a vzdělání jsou tedy rozhodující ony postoje, které by si příslušní pracovníci s rozhodovací pravomocí měli osvojit. Zažila jsem mnohokrát, kdy jeden a tentýž případ řešili dva zodpovědní pracovníci odlišně – pracovnice, která najde cestu jak dítě dostat z ústavu a jiná, která ji nenajde. Postup předběžného rozhodnutí na umístění dítěte do rodiny (např. pěstounské, místo do ústavu) podle jedné pracovnice „nejde“. Po diskusi dodala ... teoreticky to jde, ale prakticky se to nedělá“.

 

Jak hledá náhradní rodiny FOD a jak státní systém? Jaký je v tom rozdíl?

FOD hledá rodiny pro děti. Státní systém – je to moje přesvědčení, které ale umím zdůvodnit – hledá děti pro žadatele. Více či méně, i to se liší podle osobností v tzv. poradním sboru. „Žadatelé“ vskutku podávají písemnou „žádost“ o dítě, jejíž součástí je i něco jako písemná objednávka – jak si představují dítě, které by byli ochotni přijmout. Znám lidi, kterých se to dotýká, ale i takové, kteří se utvrdí v přesvědčení, že si skutečně mohou vybírat. Ani jedno není dobré ani správné.

Ve Velké Británii se několik let pracuje (s uchazeči) na universální úrovni, řeší se obecné postoje k problematice přijetí dětí jiných biologických rodičů a jsou fakticky – prakticky, zážitkově vycvičovaní ke zvládání nejobecnějších a nejzákladnějších problémů. Na našem pracovišti se snažíme o podobný přístup. Je to mnohdy hodně těžké, protože mnoho uchazečů přichází do FOD jenom proto že si myslí, že rychleji „seženou“ dítě. Není to tak. Naopak, děti pro které FOD hledá rodiny jsou většinou náročnější na výchovu, jsou to děti i nějak handicapované atd. Někdy jsou to ale krásné, zdravé děti jen s nějak problematickou rodičovskou zátěží – i pro ně je často obtížné najít u nás rodinu. Proto všem uchazečům vysvětlujeme nutnost speciální přípravy a práce na psychologických postojích a dovednostech.

Týká se to i tzv. přímé adopce. Někdy k nám přijdou budoucí maminky s tím, že se o své dítě nebudou moci starat. Nechtějí však, aby se dostalo do ústavu, což je legitimní a oprávněné přání. Chtějí abychom pro jejich dítě vybrali budoucí rodiče, kteří ji přesvědčí, že jejímu dítěti bude u nich dobře. A taky aby všechno proběhlo podle zákona. Právě dohled, asistence nějaké nezávislé instituce může zabránit tolik obávanému „prodeji dětí“. A lidé vstupující do přímé adopce musejí být obzvláště připraveni na cokoliv a na vše – včetně toho, že si to maminka nakonec rozmyslí. Zralý postoj adoptivních rodičů se skutečně pozná, pokud si řeknou – co může být pro dítě lepší, když se o něj matka může postarat. Vypadá to jako z filmové pohádky, ale věřte mi, že takoví lidé mezi námi jsou – zralí a nesobečtí, kteří těžkou zkušenost umí zužitkovat do ještě větší zralosti. A těm by měly být svěřovány děti – dvě i více, protože pro adoptivní děti je lepší, když je jich v rodině více. Zatím je praxe převážně taková, že se děti do adopce „rozdávají“ po jednom.

 

Kolika dětem za trvání organizace anebo v loňském roce, byla zprostředkována adoptivní nebo pěstounská péče? Jaké je její poslání?

Systém zprostředkování náhradní rodinné péče je u nás natolik komplikovaný, že se nedá popsat v jednom novinovém článku.

FOD neprovádí a nemá provádět „zprostředkování“. Pouze hledá rodiny pro děti, pro které je nenašli státní úředníci. Provádí to způsobem, kteří někteří odsuzují ale který je velmi užitečný a účinný – vydává Zpravodaj FOD, ve kterém je uveden seznam dětí (s krátkou charakteristikou a pokud vydá souhlas opatrovník dítěte i s fotografií) pro které se hledá rodina. A zajímající se rodiny se přihlásí. Ani potom ale není jisté, že se dítě do rodiny dostane. Faktorů, které se na tomto smutném faktu podílí, je celá řada. Někdy je více těch – bohužel – „subjektivních“ někdy objektivních.

Pokud se týče počtu dětí, pro které se podařilo najít rodinu, i o tom se dočtete ve Zpravodaji FOD. Stále si ale myslím, že jakékoliv naše hodnocení, resp. statistiky a počty se musejí odvíjet od počtu dětí v ústavech. Není důležité se chlubit, kolik dětí bylo umístěno do náhradní rodinné péče, spíše se musíme zabývat počtem dětí v ústavech. A ten je stále ostudně velký.

 

Jsou rodiny, které si vezmou i více dětí? Zaujal mě příběh rodiny M. Opravdu všechny děti (na foto) jsou z pěstounské rodiny?

Ano, jsou rodiny, které přijímají do pěstounské péče více dětí – někdy i hodně. To se snaží poslední novela zákona omezit a stanovuje maximální počet dětí na 6.

Já to vidím opět jako příklad „zglajchšaltování“, tedy úřednické institucionalizace, která si neví rady a neumí řešit věci individuálně. Toto omezení bych brala, pokud by u nás bylo dostatek pěstounských rodin a žádné děti v ústavech. Za současné situace to bude znamenat pouze méně dětí umístěných v náhradních rodinách.

Velké pěstounské rodiny obvykle – velmi často – poskytují rodinu dětem handicapovaným, většímu počtu sourozenců, přijímají děti starší. Jsou to často profesionálové v tom nejlepším slova smyslu a většinou se dá věřit jejich sebereflexi, která jim řekne (i po konzultaci s odborníkem), že ještě nějaké dítě zvládnou a jsou schopni přijmout.

Řekla jsem většinou – ano, je jasné, že jsou i rodiny, které přeceňují své síly, nemají reálný sebeobraz nebo mají problematickou motivaci. Pak ale mají nastoupit odborníci – profesionálové, zprostředkovatelské agentury nebo úřady, které by si ovšem byly vědomy toho, že hledají rodinu pro děti smysluplně a se zaměřením na podstatné psychologické faktory. Pak posoudí jejich nabídku – jestli se jedná o nabídku, nikoliv o žádost.

Tahle práce posouzení není nijak jednoduchá. Vyžaduje nejen odborné znalosti, ale i kus odvahy říct někdy i nepříjemné věci. Pokud by ovšem byl celý systém postaven na jednotném principu hledání rodiny pro dítě, pak by i oni uchazeči a žadatelé přicházeli už s poněkud jinými postoji a práce s nimi by byla zase o něco jednodušší, resp. nevyžadovala by tolik odvahy.

 

Kolik Klokánků má ČR a jaká je jejich kapacita? Je možno si dítě z Klokánku vzít na víkend, případně dovolenou?

V současné době provozuje FOD 17 Klokánků po celé republice. Jejich kapacita je různá podle počtu bytů, důležitější je, že v jednom bytě je umístěno max. 4 – 6 dětí. A ještě důležitější je, že je možné cokoliv, co přiblíží život v Klokánku deinstitucionalizované rodině – takže pokud jste příbuzní, máte s dítětem  vztah či lépe řečeno nepřišli jste si pro něho jako pro hračku, pak je možné ledacos. Stačí si jenom představit, zda by se toto či ono mohlo udát v běžné rodině. Ale osobně si myslím, že pro děti v Klokánku tato tzv. hostitelská návštěva u cizích lidí nebude ani nutná, ani nezbytná a asi ani vhodná.

 

Co bych já sama mohla udělat pro to, aby vznikl Klokánek např. v Přerově, kde dosud není?

Získávat materiální zdroje ale ještě více zájem široké veřejnosti i politických představitelů a médií. Je neuvěřitelné, jak obtížně se u nás prosazují principy deinstitucionalizace v péči o děti a jak malou váhu má rodina a rodičovství. Asi to souvisí i s omezenými vědomostmi o vývojových psychologických zákonitostech, základních psychických potřebách a deprivaci. Byť právě tyto informace pomáhali objevovat a šířit prof. Langmeier a Maťejček. Jejich učení je ve světě nikoli překonané, ale obohacené a specifikované. U nás jsme se nedostali – někdy to tak vypadá – ještě ani k němu.

Například výrok ministerstva zdravotnictví o tom, že děti do 3 let mají pouze biologické potřeby a proto musejí být umístěny do zdravotnických zařízení, kde personál umí odborně držet savičku, by patřil do kategorie na odebrání diplomu. Nicméně to prošlo a prochází.

I princip Klokánků a jejich zřizování se u nás prosazují těžce. A to i přesto, že péče v Klokánku je několikanásobně levnější než péče o dítě v ústavu. V některých Kojeneckých ústavech se šplhá až k 500.000 Kč na rok a dítě. Mám pocit, že se u nás jedná o rudimenty socialismu – když je něco státní, institucionální, ústavní, ať to stojí co to stojí. Ale pozor na „soukromníky“.

 

Jaká kritéria by měl splňovat zájemce o adopci a jaká pro pěstounskou péči? Jak dlouhé jsou tzv. čekací doby a kam se má zájemce obrátit?

Kritéria jsou formální – daná předpisy a zákony a neformální, která asi prozatím neumíme přesně a dobře strukturovat. Řada uchazečů projde formálním sítem – má kde bydlet, předloží čistý trestní rejstřík, přijatelný zdravotní stav i příjem - a dokonce i splní jakési psychologické testy – ale nakonec se bohužel ukáže, že to jaksi není ono.

Neformální předpoklady jsou uloženy v osobnostních postojích uchazečů a mají být (měly by být) pro pěstouny i adoptivní rodiče stejné. V obou případech přijímají do rodiny dítě jiných biologických rodičů a budou pro ně splňovat roli druhého, náhradního, psychologického rodiče. Tyto termíny nemají pejorativní obsah, jde jen o to, jak se s nimi dokáží uchazeči identifikovat. A míra a způsob přijetí dítěte se neodvíjí od legislativní formy (zda je dítě v pěstounské péči nebo adopci), ale od schopnosti přijetí, kterou náhradní rodiče disponují ve svém emočním rejstříku a také od schopnosti empatie a od motivačních aspektů, které je přivedly k tak vážnému kroku, jako je přijetí dítěte jiných biologických rodičů.

 

Jak Vy sama jste přišla k FOD a jaké jsou Vaše aktivity v této organizaci? Co Vám tato práce přináší?

Na jaře roku 2003 jsem s několika pěstouny a skupinou mladých lidí demonstrovala před plesem, který pořádal Krajský úřad Moravskoslezského kraje spolu s Nadací Terezy Maxové „na podporu Dětských domovů“. Svým vystoupením jsme chtěli upozornit na sekundární dopady a myšlenkový zkrat, který termín „podpora Dětských domovů“ vyvolává. Podařilo se nám dosáhnout jen nepatrné změny, takže dnes se plesy konají „na podporu Dětských domovů a pěstounských rodin“, což je možná ještě horší.

Zato reakce mého zaměstnavatele byla velmi rychlá. Pracovala jsem tenkrát na Krajském úřadu jako psycholog pro náhradní rodinnou péči. Během měsíce byla provedena reorganizace a spolu s kolegou, který nastoupil v lednu, jsme v dubnu dostali výpověď pro tzv. nadbytečnost.

Časová souslednost událostí je nápadná, ale nikoliv napadnutelná. Byť termín „nadbytečnost“ v oblasti tak personálně poddimenzované jako jsou náhradní rodinná péče a sociální služby vůbec, je směšný už od pohledu. Ještě tentýž den jsem dostala nabídku zaměstnání od předsedkyně FOD JUDr. Vodičkové. V této chvíli jsem si nejvíc uvědomila, že demokracie u nás přece jen funguje. Za totality by mně znelíbení u krajských úředníků připravilo o zaměstnání. Práci ve FOD se mi naopak otevřela možnost daleko smysluplnější a svobodnější práce v neziskové organizaci. Boj s byrokracií sice zůstává, ale přichází z venku a to člověk lépe zvládá.

Navíc jsem dostala možnost vybudovat pracoviště pro náhradní rodinnou péči. Pracoviště, která u nás stále chybí, byť v Ostravě jsme na tom trochu lépe. Klienti, kteří se na nás obracejí to potvrzují – a tím také nevědomky vyvracejí onu „nadbytečnost“.